Úvod

Ochrana chovů před infekčními chorobami je u plazů stále podceňovaným odvětvím. Často se setkávám se situací, kdy chovatelé podceňují opatření, která mají zamezit vniknutí a vzniku infekčního onemocnění v chovu. Ne vždy si chovatelé uvědomují všechny možnosti průniku a šíření infekčních původců. Problematikou vzniku, rozvoje a zániku infekcí v populacích zvířat se zabývá samostatný vědní obor - epizotologie. V širším smyslu můžeme poznatky epizootologie použít i na neinfekční onemocnění s typicky hromadným výskytem (např. otravy). Zkusím zjednodušeně popsat aspekty, které mají praktický dopad na chovy a jejich ochranu před zavlečením nákazy. 

Epizootologický proces

Zjednodušeně řečeno je epizootologický proces označení pro proces šíření nákazy. Tedy se jedná o to, čemu chceme v našem chovu zabránit. Aby mohl proces fungovat, musí být splněny tři základní předpoklady:

• existence původce nákazy (virus, bakterie, plíseň, parazit...),
• existence cesty přenosu (přímé a nepřímé),
• existence vnímavé populace.

Jedná se o celkem logickou triádu. Bez původce nákazy pochopitelně nemůže nákaza vzniknout. Je-li původce přítomen, ale chybí cesta přenosu na vnímavého hostitele (např. absence mezihostitele u některých parazitárních nákaz), pak nákaza nemůže u nových hostitelů vznikat a cyklus se neuzavře. A konečně, máme-li původce i cestu přenosu, ale nemáme v populaci vnímavá zvířata, nemá se nákaza na koho přenést. 

Na vznik a šíření nákaz může mít vliv celá řada faktorů, mezi které můžeme zařadit vlastnosti samotných původců nákaz a jejich zdrojů, existence možnosti přenosu, vlastnosti populace zvířat a faktory vnějšího prostředí. 

Významné vlastnosti původců nákaz

Pod pojmem původce nákazy si můžeme představit třeba virus, bakterii, plíseň, parazita... Existuje celá řada vlastností, které můžeme u původců rozeznávat. Uvádím zde jen ty, které mohou mít pro chovatele praktický význam. 

Přenosnost (konagiozita) je vlastnost původců se přenášet na jiného hostitele. Čím je vyšší přenosnost, tím vyšší je riziko přenosu nákazy v chovu. Víme například, že bakterie rodu Mycoplasma se přenáší poměrně špatně (zřejmě jen přímým kontaktem s nemocnou želvou) a pro ochranu chovu před šířením tedy stačí jen relativně mírná ochranná opatření. Naopak některá virová onemocnění se mohou šířit v chovu velmi snadno a je tedy nezbytné proti nim zavádět rozsáhlá opatření.

Afinita je schopnost původce vyvolat nákazu u jednoho druhu. Například roupi mají úzkou hostitelskou specifitu, tedy mají afinitu většinou k jednomu druhu a ostatní nenakazí. Afinita nás zajímá především v případech, kdy má původce afinitu k více druhům. V takovém případě je možný mezidruhový přenos a musíme brát v úvahu, zdali se případná nákaza nemůže rozšířit i na jiné druhy zvířat, které máme v chovu. Od toho se pak odvíjí náročnost ochranných opatření. 

Životní cyklus původce je velmi důležitou informací pro chovatele. Většina původců má přímý cyklus, tedy k přenosu dochází rovnou mezi hostiteli stejného druhu (želva nakazí jinou želvu přímo). Řada parazitů však má nepřímý cyklus a ke svému vývoji potřebuje mezihostitele (želva - mezihostitelé - jiná želva). V podmínkách umělého chovu mezihostitel často chybí, což eliminuje možnost přenosu a de facto se tyto nákazy stávají pro chovatele nepodstatné (z hlediska ochrany chovu). Paraziti s nepřímým vývojovým cyklem jsou především záležitostí importovaných zvířat.

Rezistence je schopnost původce přežívat v různých podmínkách prostředí (teplota, sucho, pH, záření...). Informace o rezistenci původců nákaz nám říkají, jakým způsobem je můžeme efektivně likvidovat a snižovat tak možnost jejich šíření (tedy snižovat infekční tlak). Zejména velmi rezistentní původci představují pro chovatele komplikaci. Příkladem velmi rezistentních původců nákaz jsou vajíčka škrkavek (až několik let ve vnějším prostředí), některé viry (neobalené) nebo spory bakterií. Většinu původců lze dobře zlikvidovat převařením ve vodě. Zejména bakteriální spory ale vyžadují teploty od 120 °C. Odolnost k chemickým látkám (dezinfekční prostředky) je variabilní. Dezinfekční prostředky mají na obale uvedeno, proti jakým původcům jsou účinné. Silnostěnná vajíčka parazitů (roupi, škrkavky), neobalené viry nebo bakteriální spory jsou však obecně vůči působení dezinfekčních prostředků rezistentní. 

Zdroje původců nákaz

Zdroje původců klasifikujeme na primární a sekundární. 

Primární zdroje jsou takové, které umožňují nejen dlouhodobé přežívaní původce, ale také jeho množení. Ve většině případů se za primární zdroj považuje nakažený jedinec. Rovněž jsou primární zdroje nejpravděpodobnější cestou průniku nákazy do chovu (nově zakoupené zvíře). Každé nové zvíře, které k nám přichází do chovu (s výjimkou vlastních odchovů), musíme proto považovat za možný zdroj nákaz a podle toho k němu přistupovat. Jedná se především o karanténu nově příchozích zvířat a opatření, která se zavádí v souvislosti s karanténou. Nové zvíře se považuje za potenciální zdroj nákazy až do okamžiku, kdy je u něj vyloučena přítomnost původců. 

Sekundární zdroje jsou takové, které umožní přežívání původců, ale neumožňují jejich množení. Většinou jsou sekundární zdroje považovány za nástroje přenosu. Sekundárním zdrojem může být kontaminované vybavení terária, pracovní pomůcky, voda, potrava... Za vůbec nejrizikovější sekundární zdroj považuji chovatele samotného. Nedbalým chováním, nedostatečnou hygienou nebo nedodržením karanténních opatření může chovatel na rukou nebo oblečení přenést původce nákaz na další zvířata v chovu. 

Cesty přenosu původců nákaz

Existuje více klasifikací cest přenosu původců, pro účely článku si však vystačíme s rozdělením na cesty přímé a nepřímé. 

Přímé cesty přenosu zahrnují takový přenos, během kterého dojde k přímému kontaktu nakaženého zvířete s nenakaženým. Může se jednat o prostý kontakt (tzv. čumák na čumák), pohlavní styk nebo o přenos z matky na potomka (v případě většiny plazů přes vejce). Přímé cesty lze snadno eliminovat oddělením zvířat, takže nemají pro chovatele příliš velký význam, ledaže by došlo k nedostatečné karanténě a k zařazení infekčního zvířete k ostatním.

Nepřímé cesty přenosu jsou takové, které nevyžadují přímý kontakt dvou jedinců. Uskutečňují se pomocí různých zprostředkovatelů (nástrojů). Vůbec nejčastěji slouží jako nástroj přenosu sekundární zdroje (vizte výše). Může se tedy jednat o přenos vzduchem na různé vzdálenosti, vodou, krmivem, chovatelskými pomůckami, hmyzem, chovatelem...

Vlastnosti zvířecí populace 

Na vznik a šíření nákazy mají jednoznačně vliv i vlastnosti dané zvířecí populace. Uvádím opět pouze dvě vlastnosti, které mají nevětší dopad na chov plazů v zajetí.

Složení populace má logicky na vznik a šíření nákaz největší vliv. Bude-li zvířecí populace sestavena z druhů, které nejsou k dané nákaze vnímaví, nemůže se v takové populace nákaza šířit. Naopak, máme-li populaci vnímavou, nákaza se v ní může nejen šířit, ale může dokonce docházet i ke zvyšování patogenity původců (pasážování na vnímavých jedincích). Význam má rovněž i složení populace z hlediska kategorie zvířat (mláďata, subadultní, dospělci, staří...). Mláďata jsou obecně vnímavější ke všem nákazám. Většinou se nákaza projeví první na mláďatech, přestože se nejedná o problém pouze mláďat, ale celého chovu (mládě jako indikátor). 

Hustota populace představuje zásadní faktor pro šíření nákazy. Zvýšená hustota populace (velký počet jedinců na daném prostoru) usnadňuje přenos původců nákaz na ostatní jedince (zvířata se na malém prostoru často přímo potkávají, koncentrace původce na malém prostoru rychle roste...). Zaměříme-li se pouze na chov v zajetí, musíme vždy předpokládat, že tento faktor hraje proti nám (naše terária musíme vždy považovat za malý prostor, ve kterém se budou nákazy snadno šířit).

Faktory vnějšího prostředí

Poslední bod, který bych rád zmínil a který má dopad na vznik a šíření nákaz, je vliv faktorů vnějšího prostředí. Vzhledem k tomu, že fyziologie plazů je silně ovlivňována vnějšími podmínkami, hrají faktory vnějšího prostředí významnou roli. Pod faktory vnějšího prostředí můžeme zahrnout vše, co ovlivní imunitní systém jedinců, přežívání původů, cesty přenosu apod.

Klimatické vlivy hrají u plazů významnou roli. Neoptimální chovné podmínky (zejména teplota) jednak mohou být samy o sobě příčinou onemocnění, jednak mohou oslabovat imunitní systém jedince a usnadnit tak rozvoj nemoci a vznik nákazy. Původci nákaz rovněž mohou v nižších teplotách déle přežívat. Na délku přežívání původců mají vliv i jiné faktory, např. vlhkost, UV záření. Je potřeba si uvědomit, že v teráriu opět tyto faktory hrají proti nám. Vezměme si jako příklad želvu se škrkavkami, která se ve svém přirozeném prostředí vykálí (trus jako zdroj nákazy). Přenos nákazy na nového hostitele je v tomto prostředí velmi limitován vnějšími podmínkami (vlivem tepla a UV záření ze slunce dojde rychle k poklesu infekčnosti původců) a hustotou populace (než se k infekčnímu trusu dostane jiná želva, dojde k jeho vysušení a rozptýlení). Zcela opačná situace nastává v teráriu, kde je přenos na jiného jedince velmi snadný (vysoká hustota populace, příznivé vnější podmínky pro přežití původce). 

Výživa je samozřejmě dalším logickým adeptem, který bude mít významný vliv na rozvoj nákaz. Výživa defektní na esenciální složky (zejm. vitamíny, minerální látky) vede ke snížení imunitní kompetence jedince. Rovněž nedostatečné pokrývání energetických potřeb jedinců vede mj. k oslabení imunitních mechanismů (nedostatek krmení). 

Stres je často podceňovaným faktorem, který ovšem má své místo i u plazů. Časté přesuny a neadekvátní podmínky působí plazům stres, který je spojován s oslabením imunitní kompetence jedince. Jako stresor jednoznačně můžeme označit i neumožnění projevů přirozeného chování (např. každé zvíře potřebuje možnost schovat se, leguání mají potřebu šplhat apod.).

Jiné onemocnění není vnější faktor v pravém smyslu, ale je do této kategorie řazen. Jiná probíhající onemocnění rovněž negativně ovlivňují zdravotní stav jedince a usnadňují tedy rozvoj nákaz. Tato onemocnění nemusí být nezbytně infekčního charakteru. 

Ochrana chovu 

Výše uvedené informace můžeme využít k ochraně chovu před zavlečením nákazy. Jednotlivá opatření lze shrnout do následujících kategorií.

1. Kontrola zdrojů původců

Při ochraně vlastního chovu musíme kontrolovat veškeré možné zdroje původců nákaz. Zcela nejrizikovějším zdrojem je nově příchozí jedinec. Z toho důvodů vždy nahlížíme na takové jedince jako na infekční, a to až do doby než se spolehlivě přesvědčíme o opaku. Nově příchozí jedince zařazujeme do karantény. Karanténní chovný prostor by měl být co nejjednodušší, avšak měl by zvířeti zajišťovat základní životní podmínky. V karanténním teráriu používáme čistitelné a dezinfikovatelné materiály (kov, hladký plast, glazovaná keramika...), případně materiály snadno nahraditelné (ubrousky, inkontinenční podložky, krabice jako úkryt). Délka karantény se uvádí alespoň měsíc, obecně však do doby, než si jsme jisti, že daný jedinec skutečně není zdrojem žádné nákazy. 

Zdrojem se však může stát téměř cokoliv, co do chovu přineseme. Jedná se zpravidla o méně rizikové zdroje, avšak nelze je zcela zanedbat. Důrazně varuji před nákupem chovatelských pomůcek z druhé ruky. Výjimku je možné udělat pouze u pomůcek, které lze snadno vyčistit a vydezinfikovat (lépe vysterilizovat). Možným zdrojem může být i návštěva chovu (kupci odchovaných mláďat), kteří mohou nákazu přenést z jiného zvířete (doma již nějaké chovají, cestou se stavili ve zverimexu...). Z těchto důvodů doporučuji nastavit přísná pravidla po návštěvy (umytí a dezinfekce rukou, nošení jednorázových rukavic, přezůvky nebo návleky při vstupu do venkovních výběhů, zákaz dotýkání se chovných prostor a zvířat). Za zdroj nákazy můžeme zmínit i potravu. Je sice nepravděpodobné, že bychom si potravou zavlékli do chovu infekční nákazu (to by musel sběr krmení probíhat v blízkosti jiného chovu), avšak potrava může být příčinou různých otrav (pesticidy při sběru v blízkosti polí). Z toho důvodů se snažíme rostliny ke zkrmení sbírat na osvědčených místech a méně rizikových místech (menší frekvence lidí a domácích zvířat, dál od polí a cest). 

2. Kontrola cest přenosu

Ke kontrole zdrojů nákaz přidáváme i kontroly možných cest přenosu. Obecně čím více bariér mezi zdroj nákazy a ostatní vnímavé jedince postavíme, tím nižší pravděpodobnost přenosu nákazy je. Karanténní terárium je ideálně umístěno v jiné budově. Pro většinu chovatelů není bohužel tato podmínka možná, ale v každém případě by mělo být karanténní terárium stavebně odděleno od zbytku chovu (jiná místnost). Musíme myslet na to, že chovatel samotný se může velmi snadno stát přenosovou cestou, a tak je nezbytné si stanovit určitý denní režim obsluhy terárií. Karanténa je obsluhována vždy až jako poslední v řadě (krmení, čištění proběhne v karanténním teráriu až poté, co totéž proběhlo v ostatním chovu). Při manipulaci v karanténně je nezbytné použít ochranné pomůcky (rukavice, ideálně i plášť) a po dokončení práce je nutné si velmi pečlivě umýt a vydezinfikovat ruce. Od chvíle, kdy chovatel obsloužil karanténu, se již nevrací k ostatnímu chovu. Nestačí si ruce pouze umýt nebo pouze vydezinfikovat! Standardní dezinfekce obvykle neničí neobalené viry a odolná vajíčka nebo oocysty parazitů. Stejně tak ani dokonalá technika umytí rukou zcela neeliminuje množství původců. Nošení rukavic, umytí rukou a jejich dezinfekce se tedy vzájemně doplňují, ale nenahrazují. Zcela nejlepší variantou je pak situace, kdy se o zvířata v karanténě stará jiná osoba než o zbytek chovu. 

Pomůcky, které používáme v karanténě, zůstávají po celou dobu u karanténního terária a nesmí se vynášet jinde nebo využívat u jiných zvířat. Samozřejmostí je jejich pravidelná dezinfekce. Stejné pravidlo bychom měli dodržovat v celém chovu. Každé terárium má např. svou misku, svůj úkryt apod. Nemůže se stát, že dám misku do jednoho terária a zítra ji umístím do jiného. 

Za rizikový z hlediska možností přenosu lze považovat i hmyz nebo jiní členovci (roztoči). Někteří roztoči parazitují na tělech plazů, sají krev a mohou tak snadno přenášet choroby na zdravá zvířata. Náhodně může jako vektor nákazy posloužit i moucha, která se posadila na trus v karanténním teráriu a přelétla k ostatním jedincům. Z těchto důvodů je lepší pro karanténní účely používat uzavřená terária (ne želví stoly). Toto samo o sobě redukuje přístup většího hmyzu. Dalšími nástroji prevence proti hmyzu je zavíraní dveří do místnosti, kde se nachází terária, dále také používaní mucholapek a odstraňování zbytků potravy a exkrementů do uzavíratelných odpadkových košů. 

3. Diagnostika nákaz

Obecně se chovatelé domnívají, že koupí-li si zvíře s infekčním onemocněním tou dobou ještě v inkubační době, tak se toto onemocnění v průběhu karantény již projeví. Řada infekčních onemocnění se však nemusí na zvířeti klinicky projevit (typicky parazité) nebo může existovat v latentní podobě (typicky herpesvirové onemocnění želv). V těchto případech je samostatná karanténa nedostačující a chovatel nemá šanci sám odhalit, že je dané zvíře infekční, třebaže karanténa trvá půl roku. Z toho důvodů se neobejdeme bez pomoci veterináře a diagnostických metod. Samozřejmostí je opakované vyšetření trusu na parazity. Je potřeba dávat pozor, aby vyšetření prováděl zkušený člověk. Běžné metody mohou být pro některé parazity méně citlivé a falešně negativní výsledky mohou mít fatální dopady. Další jsou pak vyšetření na specifické metody. Zde je nutné zvažovat také finanční náročnost těchto vyšetření (řády tisíců korun), avšak osobně v chovu želv považuji za minimální standard alespoň vyšetření na herpesvirus. Chceme-li mít jistotu, pak můžeme investovat do širší diagnostiky (tzv. karanténní profily), které zahrnují i jiná infekční onemocnění. Tento postup doporučuji zejména větším chovatelům, kde by případné zavlečení infekční choroby do chovu znamenalo ztrátu mnoha peněz, času a úsilí. 

4. Asanační opatření

Za asanační opatření považujeme nástroje dezinfekce, dezinsekce a deratizace (tzv. postupy DDD). 

O dezinfekci jsem se již několikrát zmínil. Jedná se o postupy, které likvidují původce nákaz mimo jejich hostitele (viry, bakterie, plísně...). Pod pojmem dezinfekce si často lidé představí dezinfekci chemickou. Tuto samozřejmě v chovu běžně používáme na ruce, na povrchy či na pomůcky. Chemické dezinfekce fungují na různých principech a mohou mít rozdílné spektrum původců, které likvidují. Obecně lze na ruce doporučit dezinfekce na lihové bázi a na povrchy dezinfekce na chlorové bázi (Savo apod.). Spektrum původců, na které je daná dezinfekce účinná, je uvedeno na obale. Stejně tak je zde uveden i návod k použití (zejm. je nutné dodržet správné ředění). 

Úspěšně lze v chovech používat i metody fyzikální dezinfekce. Z dostupných metod se jedná o použití suchého tepla (ožehnutí plamenem, eventuálně horkovzdušný sterilizátor), vlhkého tepla (parní sterilizátor, parní čističe, vyvaření) a UV záření (slunce, UV sterilizátory). Ostatní metody sterilizace (záření gama, plazmová sterilizace...) jsou metody určené pro profesionální užití. Běžně v chovu však můžeme využívat vyvaření nebo parní čistič. Cenově přístupné jsou také malé horkovzdušné sterilizátory určené pro kosmetická studia. 

Dezinsekce zahrnuje postupy, jimiž eliminujeme hmyz (v širším smyslu členovce) jakožto možné vektory nákaz. Do metod dezinsekce řadíme odstraňovaní odpadu (do uzavíratelných košů), použití bariér (zavíraní dveří, síta) a použití insekticidních přípravků (dle návodu a s ohledem na to, že mohou být toxické pro lidi i chovaná zvířata). 

Deratizace má v chovu plazů okrajový význam, jelikož doma běžně škodlivé hlodavce nemáme. Do popředí se však může deratizace dostat v případě velkých chovatelů, kteří mají rozsáhlé chovy ve speciálních stavbách. 

Závěr

Ochrana chovů před nákazami je velmi rozsáhlé téma, které nelze shrnout do jednoho článku. Také proto je této problematice věnován samostatný vědní obor - epizootologie. Přesto jsem se však pokusil do vyčerpávajícího článku zahrnout to nejdůležitější. Zásady hygieny chovu nejsou automatické a každý chovatel se je musí naučit. Stejně tak jako jsme se museli jako děti naučit umývat si ruce nebo zuby. Pokud to někdo s ochranou svého chovu myslí vážně, doporučuji sepsat pro svůj chov konkrétní program (postup krok po kroku při manipulaci v karanténě, při čištění terárií, při dezinfekci pomůcek...). Klidně s pomocí veterinářů nebo jiných zkušených chovatelů. Takový postup doporučuji mít stále na očích a dodržovat jej bod po bodu, dokud se daná pravidla nenaučíte ovládat. Ale i poté, co se všechno naučíme, není na škodu mít tato pravidla stále před sebou jako tahák. Občas můžeme na něco zapomenout, udělat chybu... Čím dříve si to uvědomíme, tím lépe. Bohužel i jediná chyba v těchto opatřeních může vést k selhání celého systému a k zavlečení nákazy do chovu.