Úvod

Praktický průvodce ochrany chovu před infekcemi navazuje na převážně teoretický článek Ochrana chovu před infekcemi. Pro snazší pochopení problematiky doporučuji přečíst si napřed tento článek. Tento článek obsahuje soubor praktických opatření, které mají za úkol ochránit chovy plazů před zavlečením nákazy. Počet a intenzitu jednotlivých opatření musí každý chovatel uvážit individuálně podle svých možností a požadavků. Jiné nároky na biologickou bezpečnost bude mít majitel jedné želvy, který jí pořizuje parťáka, kdežto chovatel se stovkami vzácných želv, který pořizuje novou želvu s neprověřeného zdroje, bude vyžadovat mnohem přísnější opatření. 

Zásadním nástrojem v ochraně chovu před vnikem infekčních onemocnění je kontrola zdrojů nákaz a kontrola cest přenosu. Kontrola zdrojů nákaz i kontrola cest jejich přenosu jsou témata, která spolu velmi úzce souvisí a v řadě aspektů se vzájemně prolínají. 

Kontrola zdrojů nákaz

Kontrola zdrojů nákaz je první bod ochrany chovu před zavlečením infekce. Zajistíme-li, že se do chovu nedostane zdroj nákazy, eliminujeme možnost zavlečení infekce. 

1. Nově příchozí jedinec 

Nově příchozí jedinci se řadí k nevýznamnějším zdrojům původců nákaz. Nově pořízená zvířata nemusí vykazovat v době koupě žádné příznaky onemocnění, přesto však mohou být infekční pro ostatní zvířata. Opatrní musíme být i při pořizovaní odlišných druhů zvířat, než která chováme. Některé nemoci mohou být přenosné i mezi různými druhy. 

Zásadní význam pro kontrolu rizika zavlečení nákazy nově pořízeným zvířetem je nákup zvířete z ověřeného zdroje. Vyhýbáme se importům, které jsou z pohledu nákaz vysoce rizikové. Je-li to možné, snažíme se nové zvířata sehnat od zavedených chovatelů s dobrou pověstí. Výrazně tím snížíme riziko zavlečení nákazy do chovu. Přesto všechno na nově příchozí jedince pohlížíme VŽDY jako na infekční, a to do doby, než nejsou tato zvířata řádně vyšetřena. Do doby, než jsou zvířata vyšetřena, MUSÍ být v karanténě (vizte kontrola přenosu níže). 

2. Návštěvy chovu

Návštěvy chovu se týkají především chovatelů, kteří prodávají své odchovy. Je potřeba si uvědomit, že každý člověk, který přichází do chovu, může být nevědomky pasivním zdrojem infekce. Může se jednat o lidi, kteří doma chovají nějakého plaza, který může být infekční. Pasivní přenos nákazy je pak již jen otázka pravděpodobnosti. Stejně tak mohou nastávat situace, kdy se návštěva dostane do kontaktu s jinými plazy před tím, než přijdou do našeho chovu (cestou k nám se např. zastaví ve zverimexu). 

Pro každou návštěvu doporučuji nastavit velmi striktní pravidla. Je dobré s těmito pravidly návštěvníky seznámit předem, aby pak nebyli zaskočeni. Je lepší chovat mláďata zcela odděleně od ostatního chovu a brát návštěvy pouze k mláďatům. Před vstupem do chovatelských prostor by si měla návštěva důkladně umýt ruce, ideálně mytí mýdlem v kombinaci s následnou dezinfekcí. Dále by nemělo být návštěvám umožněno sahat do prostoru terária. Vybírat želvu si mohou pouze očima a případné vytažení konkrétního jedince a manipulaci s ním provede chovatel osobně na požádání. Je-li návštěva přizvána do venkovního výběhu, je žádoucí použití přezůvek. Chovatel by měl doprovázet návštěvu po celý čas. Jedině tak lze zajistit, že budou veškerá opatření dodržena. 

3. Pomůcky a vybavení terária

Pomůcky a vybavení terárií se mohou stát pasivními zdroji infekce. Není pravděpodobné, že by nová pomůcka mohla být zdrojem nákazy. Pomůcky koupené z druhé ruky jsou v tomto směru rizikovější. Pomůcky z druhé ruky nedoporučuji používat. Nové pomůcky postačí před umístěním do terária důkladně umýt. Pokud se jedná o přírodniny (dřevo, mech, hlína...), je potřeba jejich použití zvážit, protože i tyto věci mohou být pasivním zdrojem infekčních původců (zejm. plísně). Obecně však ale použití přírodnin v teráriích nečiní potíže. Eventuálně, pokud chceme částečně pomoci dezinfekci těchto předmětů, můžeme využít dezinfekčního účinku slunečného světla. 

4. Krmivo

V našich podmínkách je spíš nepravděpodobné, že by se krmení stalo zdrojem nákaz. Samozřejmě se vyhýbáme sběru rostlin v okolí silnic a polí, kde je vysoké riziko kontaminace toxickými látkami. Nejedná se sice o opatření proti zavlečení infekce, přesto však na to musíme pamatovat. Obecně nesbíráme rostliny, které by mohly být jakýmkoliv způsobem závadné (napadené plísní, pokálené ptáky nebo jinými zvířaty...). Před zkrmením můžeme rostliny omýt vlažnou vodou (přínosné i pro hydrataci organismu). Pokud rostliny sbíráme ve větším množství a skladujeme je, musíme jejich kvalitu před zkrmením senzoricky zkontrolovat (barva, konzistence, zápach...). Pokud jsou skladované rostliny oslizlé, zaplísněné nebo zapáchají, tak je želvám nepodáváme. Stejně tak je nezbytné senzoricky kontrolovat kvalitu zkrmovaného sena (zejm. zaplísnění). 

5. Živočichové

Jiní živočichové (hmyz, ale třeba i kočka) se mohou stát pasivními zdroji nákaz. Daný živočich slouží pouze jako pasivní vektor, tedy přenáší původce nákazy většinou na svém těle. Kontrola těchto rizik je popsána níže v kapitole Kontrola cest šíření. 

Mnohem zajímavější je však otázka aktivního přenosu, kdy je daný živočich aktivním zdrojem. V přirozených lokalitách k této situaci dochází - například někteří živočichové jsou součástí vývojových cyklů některých parazitů (parazit Hemolivia mauritanica cyklující mezi klíštětem druhu Hyalomma aegiptium a želvami). V našich lokalitách je však z tohoto pohledu hmyz považován za bezpečný. Pokud se jedná o jiné živočichy, pak by teoreticky k přenosu nákazy na želvu (plaza) dojít mohlo. Za diskutabilní bych považoval v této souvislosti možnost přenosu ranavirů z obojživelníků na plazy. Některé studie to potvrzují, ale obecně se o tomto ví poměrně málo informací. Obecně si však myslím, že pravděpodobnost přenosu nákazy z volně žijícího zvířete na želvy ve venkovním výběhu je nízké. Ostatně řada chovatelů chová želvy venku desítky let a onemocnění související s volně žijícími zvířaty nejsou popisovány. Navíc kontrola těchto rizik není snadná, jelikož je želva venku a je tedy v kontaktu s okolním světem. Jediným opatřením pak může být zamezení přímého vniku zvířat do výběhu (překrytí pletivem). 

Kontrola cest přenosu nákaz

Ne vždy je možné zcela kontrolovat různé zdroje nákaz. Zejména se jedná o situaci, kdy pořizujeme nového jedince. Takový jedinec je potenciálně zdrojem nákazy, který přichází do těsné blízkosti chovu. Abychom zamezili zavlečení nákazy do chovu (nákaze dalších jedinců), musíme se zaměřit na eliminaci možných cest přenosu. 

1. Kontrola přímého přenosu 

Kontrola přímého přenosu je velmi jednoduchá a spočívá v jakémkoliv oddělení nového jedince od ostatních. Jinými slovy se jedná o umístění nového jedince do karanténního terária. Pokud se nový a stávající jedinec nedostanou do vzájemného přímého kontaktu, nemůže vzniknout přímý přenos nákazy. Většina nákaz však si však vystačí i s nepřímými cestami přenosu, takže prosté oddělení bohužel nestačí a je nezbytné se zaměřit i na další opatření. 

2. Kontrola nepřímého přenosu - stavební oddělení karantény

Nepřímý přenos nákaz je bohužel mnohem nebezpečnější a je potřeba proti němu vytvořit velmi razantní opatření. Obecně čím více bariér mezi karanténu a stávající chov postavíme, tím lépe. Zcela zásadní je umístění karantény do stavebně odděleného prostoru od stávajícího chovu. V ideálním případě je karanténa umístěna do jiné budovy. Většina chovatelů si bohužel tento ideál nemůže dovolit. Za nezbytné minimum lze považovat umístění karantény do jiné místnosti v téže budově. 

3. Kontrola nepřímého přenosu - typ chovného prostoru

Pro účely karantény je nejvhodnější klasické terárium. Jiná chovná zařízení (želví stůl, rack systémy) nejsou vhodné, protože jsou plně otevřené. Pochopitelně ani terárium nemůže být hermeticky uzavřené a musí mít větrací lišty. Je však méně pravděpodobné, že se do klasického terária dostane např. hmyz, který může původce nákaz dále šířit. Stejně tak je méně pravděpodobné, že se z prostoru uzavřenějšího terária dostane původce nákazy ven (v aerosolu, pomocí krev sajících vnějších parazitů apod.). V případě otevřených chovných prostorů se prakticky otevírají všechny možnosti nepřímého přenosu. 

Terárium volíme skleněné. Hladký povrch skla umožňuje snadnou dezinfekci. Dřevěná terária jsou pro karanténní účely nevhodná, jelikož porézní nebo heterogenní materiál (zejm. OSB desky) umožní záchyt velkého množství potenciálně infekčního materiálu a zároveň znesnadňuje čištění a průnik dezinfekčních prostředků. Ze stejného důvodu není vhodné karanténu vybavovat 3D stěnami. Pochopitelně se ale snažíme co nejvíce vyhovět potřebám chovaného druhu. 

4. Kontrola nepřímého přenosu - chovatelské pomůcky a vybavení terária

Je pochopitelné, že veškeré vybavení karanténního terária musí být používáno pouze v tomto teráriu. Stejné platí i o pomůckách, které v souvislosti s karanténou používáme. Používání chovatelských potřeb a pomůcek v karanténě i v klasických teráriích je hrubou chybou, a to i v případě jejich umytí a dezinfekce. V karanténním prostoru je vhodné používat vybavení, které je možné po použití vyhodit nebo řádně dezinfikovat. Zároveň je žádoucí, aby bylo karanténní terárium vybaveno co nejjednodušeji, avšak s ohledem na potřeby chovaného druhu. Jako podklad lze použít papírové ubrousky, karton, inkontinenční podložky... Použití klasických substrátů je sice možné, ale znemožňuje každodenní výměnu, která je žádoucí pro udržení vysokého stupně hygieny i přehlednosti (kálení, močení, barva trusu/moči apod.). Jako úkryt lze použít otočenou krabici s otvorem. Miska na vodou by měla být keramická a glazovaná, aby bylo možné ji dezinfikovat teplem. Pokud jsou potřebné nějaké pomůcky, opět volíme takové, které lze snadno dezinfikovat nebo po použití vyhodit. 

Obecným pravidlem karantény je, že jakékoliv vybavení karanténního prostoru neopouští místnost, ve které je karanténa zřízena. Pokud je v této místnosti vlastní umyvadlo a zdroj vody, lze toto pravidlo bezpodmínečně dodržet. Ne každý však tuto možnost má, a tak občas musí z místnosti některé pomůcky a vybavení vynést. Prakticky se to týká zejména misek, které je potřeba umýt. Musíme si však být vědomi toho, že miska může být zdroj nákazy a podle toho se musíme chovat. Je vhodné misku před vynesením vložit do větší plastové nádoby tak, aby cestou nedošlo k vylití zbytku vody na podlahu. Misku z karantény je vhodné umývat v jiném umyvadle, než v jakém běžně myjeme vybavení ostatních terárií. Toho lze dosáhnout i v bytě - karanténní misku můžeme umývat v koupelně, zatímco misky z ostatních terárií v kuchyni (ovšem pozor na možné kontaminace potravin a nádobí). Chceme-li ještě více snížit riziko kontaminace prostor mimo karanténu, můžeme střídat více misek, kdy jednu čistou vložíme do terária a špinavou necháme několik hodin ležet v roztoku dezinfekce a vlastní umytí provedeme až po této lázni. Pro tyto účely se hodí zejména dezinfekce F10 SC, která je bezpečná pro zvířata a zároveň účinná i proti relativně odolným virům. 

5. Kontrola nepřímého přenosu - odpady

V průběhu provozu karanténního terária budeme produkovat odpad (trus, použité podkladové podložky, zbytky potravy apod.). Z pohledu zdrojů a přenosů původců nákaz je tento odpad vysoce rizikový. Z toho důvodu je vhodné mít v blízkosti karanténního terária speciálně zřízený odpadkový koš. Tento koš by měl mít poklop, který brání přístupu hmyzu. Odpad neházíme přímo do koše, ale používáme odpadkové pytle. Koš musíme v vynášet pravidelných intervalech. Před vynesením pytel zavážeme tak, aby byl plně uzavřen. 

6. Kontrola nepřímého přenosu - bezobratlí živočichové

Hmyz se může stát pasivním vektorem nákaz. Toto riziko se týká zejména virových nákaz, jelikož viry jsou velmi malé, snadno se přichytí na tělo vektora a k infekci stačí malé množství virových částic. Kontrola rizika pasivního přenosu hmyzem spočívá v zamezení vlétávání hmyzu do chovných/karanténních prostor. Ideální jsou pro tyto účely okenní sítě a důsledné zavírání dveří (zejména do karanténní místnosti). Vysokou účinnost proti většímu hmyzu má i již zmíněné používání klasických terárií. Ne vždy však tato opatření stačí, protože malé mušky mohou nepozorovaně vlétnout nebo se mohou pomnožit v např. v substrátu. Zároveň ani běžná terária nepředstavují pro malé mušky překážku, protože se bez problémů dostanou přes větrací mřížky. Pro prevenci pomnožování mušek v substrátu je vhodné volit podklady, které lze každý den měnit (vizte výše). Další vhodnou preventivní pomůckou může být umístění mucholapek v blízkosti terária, případně lze umístit lepy přímo do terária (pochopitelně mimo dosah chovaných zvířat). 

Potíže může činit nejen hmyz, ale i roztoči parazitující na kůži plaza. U želv tento problém nebává často, jedná se spíše o záležitost hadů a ještěrů. V každém případě ale tito parazité mohou přenášet závažná onemocnění. U nově příchozích plazů provádíme vždy důkladnou kontrolu kůže (zejm. záhyby, pod šupinami) a v případě pozitivního nálezu parazitů ihned řešíme (akaricidní přípravky - konzultujte s veterinářem). 

7. Kontrola nepřímého přenosu - chovatel

Chovatel sám může na svém těle rovněž pasivně přenášet původce na jiné jedince. Nejideálnější variantou je, pokud se o karanténní terárium stará jiná osoba, která vůbec nevstupuje do stávajícího chovu. Pokud taková možnost není a jedna osoba musí obstarat standardní terária i karanténu, pak je karanténa VŽDY poslední v řadě. Po obsloužení karantény by se již chovatel neměl vracet k ostatním teráriím. 

Nutnou podmínkou při obsluze karantény je používání ochranných pomůcek. Minimální standard jsou jednorázové rukavice. Je nutné si uvědomit, že ani důkladná hygiena rukou nenahrazuje používaní rukavic. Použití rukavic a hygiena rukou se vzájemně nenahrazují, ale doplňují! Volitelně můžeme používat i plášť, který při odchodu z karanténní místnosti necháme u východu. 

Při jakékoliv manipulaci v karanténním teráriu si musíme důkladně umýt ruce. Umytí rukou provádíme podle níže přiloženého návodu (PDF ke stažení) mýdlem a teplou vodou. Lepší jsou antimikrobiální mýdla, ale i obyčejné mýdlo má dobrý účinek. Abychom měli jistotu, že mytí rukou provedeme vždy správně, je vhodné si návod vytisknout a vlepit v blízkosti umyvadla. Po umytí je vhodné ruce osušit za použití jednorázových papírových utěrek. Pro zvýšení účinnosti hygieny si ruce po umytí dezinfikujeme. Konečně můžeme na konec celé procedury zařadit hydratační krém, jelikož časté mytí a dezinfekce vysušuje a poškozuje pokožku.